Výzkum provenience

Z Wiki projekty NPÚ
Přejít na: navigace, hledání

Terminologický slovník památkové péče >

Zpracovala Šárka Radostová. 1. uveřejnění 31.3.2015. Citace: Šárka RADOSTOVÁ: Výzkum provenience, in: Wiki NPÚ, Národní památkový ústav, Praha, on-line, verze 31.3.2015, ověřeno DD.MM.RRRR, adresa

Provenience (z lat. pro-venio), česky původ.[1]

Výzkum provenience je standardní historickou a uměleckohistorickou metodou. Výsledky studia provenience využívají všechny obory dějin umění, se zvláštním zřetelem pak obory sběratelství a muzeologie (např. psychologie sběratelství, katalogizace uměleckých děl). Základní význam termínu provenience spočívá v rovině sledování vlastnické historie díla, respektive jeho pohybu mezi sbírkami či vlastníky z hlediska místa a času. V ideálním případě výzkum doloží cestu díla z místa a doby jeho vzniku do současnosti, a tedy také cestu ke tvůrci a okolnostem vzniku díla - vede k dataci, určení slohového a autorského původu a dobového kontextu. Taková situace však u starších uměleckých děl nastává jen v mizivé části případů, a komplexnost provenienční informace tak u nich zůstává ve sféře vědecky podložených hypotéz.

Provenienční výzkum má konečně také podstatný význam pro atraktivitu a finanční hodnotu díla na trhu starožitnostmi. Umělecká díla význačných autorů, předměty z vlastnictví významných šlechtických rodů či díla s jinak zajímavou historií dosahují právě díky provenienčním informacím oproti anonymním kusům vyšších tržních cen. V tomto smyslu dochází často ke zneužívání či falzifikaci vlastnické historie díla, a to buď klamavou interpretací faktů, jejich podvodnou manipulací, nebo záměrným zamlčováním, přičemž v mnoha případech je takové jednání podněcováno tržní cenou předmětu a absencí řádně doložitelného nabývacího (vlastnického) titulu. Jako příklad lze uvést postup vídeňské aukční síně Auktionshaus im Kinsky, která v roce 2012 dražila sochu anděla z hlavního oltáře kostela v obci Úterý na Plzeňsku. K provenienci byl v katalogu uveden autor František Ignác Platzer, přesná datace k roku 1752 i oblast původu sochy, její odcizení z kostela v roce 1991 však zůstalo zamlčeno, přestože bylo prodejci i aukční síni dobře známo.[2] Právě selekce údajů sledující zvýšený zisk je na českém i zahraničním trhu starožitnostmi běžná.

Základní zdroj informací výzkumu provenience poskytují jednak publikované a archivní dokumenty jako katalogy sbírek, aukční katalogy, inventáře, memorabilia, rukopisné poznámky sběratelů atd., jednak samotné dílo (sloh, materiál, technologie, vtělené původní a druhotné texty). Značnou vypovídací hodnotu nesou kromě případné autorské signatury také další značky, se kterými se setkáváme ve větší míře od 17. století. Především na nepohledové straně značili díla kromě tvůrců i vlastníci, obchodníci a sběratelé, sběratelské instituce, znalci, rámaři atp. Značky, pečeti či texty a textové zkratky však zpravidla vyžadují interpretaci a jejich spolehlivost je nutno dále ověřovat. Padělatelé v rámci smyšlené provenience totiž často falšují právě provenienční značky. Nové možnosti v ověřování pravdivosti provenienčních údajů přináší digitalizace archivních materiálů různé povahy, od inventářů sbírek přes historické aukční katalogy atp.

Na půdě Národního památkového ústavu se potřeba výzkumu provenience promítá do řady statutárních činností v oblasti evidence, dokumentace a prezentace mobiliárních fondů a movitých památek. Kromě vlastní vědecké činnosti NPÚ se uplatňuje například v praxi ztotožňování odcizených památek, lustrací při spolupráci s policií a v konzultační činnosti pro vlastníky památek. Specificky zásadní prvek představuje provenience u archeologických nálezů, které jsou bez lokalizace v závislosti na charakteru nálezu zcela či téměř bezcenné (hliněný střep versus šperk apod.).

V posledních desetiletích se v odborných kruzích prosadil specificky chápaný anglický termín provenance research převážně užívaný pro označení výzkumu změn držby uměleckých a uměleckořemeslných předmětů soustředěný na období holocaustu a 2. světové války. Tehdy došlo k rozsáhlým protiprávním přesunům uměleckých a umělecko-řemeslných děl jednak na základě konfiskací nacisty, jednak nucenými prodeji či dary. Pro označení takto definovaných děl se užívají termíny: Looted art, Plundered art, Plundered cultural object (angl.), v českém překladu pak uloupené umění. Indikátory pro výzkum jsou jakékoliv změny držby v průběhu období holocaustu (1933-1945) a 2. světové války, nebo pouhá absence informací o vlastnících právě z tohoto období. Oproti výše popsanému chápání výzkumu provenience se myšlence takto specializovaného výzkumu na základě morálních hledisek a nápravy křivd dostává podpory politické reprezentace na vládní úrovni.[3]

Významný impuls pro takto zaměřený výzkum představují tzv. Washington principles – právně nezávazné zásady formulované v roce 1998 v rámci mezinárodní konference konané ve Washingtonu.[4] Kromě oblastí pomoci přeživším holocaustu a dalším obětem nacistické perzekuce, jakož i vzdělávání o holocaustu, se washingtonská konference soustředila také na téma identifikace dosud nerestituovaného majetku, se zvláštním přihlédnutím k problematice uměleckých děl a kulturních statků uloupených, konfiskovaných či jinak protiprávně odňatých nacisty obětem holocaustu a 2. světové války, a na jejich navracení přímo dotčeným osobám či jejich dědicům tak, aby bylo dosaženo poctivých a spravedlivých řešení (just and fair solutions). Přestože zúčastněné státy, podpořily závěry Washingtonské konference, praktická aplikace závěrů se v rámci rozdílných právních rámců v jednotlivých zemích setkala s řadou problémů, a proces nápravy křivd tak dosud není u konce.

Česká republika reagovala na Washingtonskou konferenci ustanovením Smíšené pracovní komise vlády České republiky v čele s místopředsedou vlády Pavlem Rychetským. Komise vznikla na základě usnesení Vlády České republiky č. 773 ze dne 25. 11. 1998 a ukončila svou působnost k 15. 5. 2002. Pro objasnění historických a hospodářských otázek arizace židovského majetku (hlavně uměleckého charakteru) na českém území komise zřídila v roce 1999 expertní tým. Svou systematickou práci shrnuli členové týmu v roce 2000 v nepublikované závěrečné Zprávě expertního týmu.[5] Pro výzkum provenience v našem kontextu přinesla Zpráva analýzu podstatných mechanismů a postupů, kterými docházelo ke konfiskacím uměleckého majetku osob označených norimberskými zákony za Židy ze strany nacistické okupační správy. Důležitým krokem v nápravě bylo rovněž přijetí zákona č. 212/2000 Sb. o zmírnění některých majetkových křivd.

Jako pomoc žadatelům o navrácení majetku zřídila vláda ČR k 1. listopadu 2001 při Akademii věd Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války (dále jen CDMP).[6] Centrum navázalo na činnost expertní komise, která ukončila svou činnost podáním zprávy, a zároveň se dle svého statutu zaměřilo na heuristický výzkum archivních zdrojů, včetně průzkumu vybraných přírůstkových a inventárních knih muzeí a galerií.

Další posun v podpoře výzkumu provenience v mezinárodním kontextu přinesla Terezínská deklarace,[7] která byla závěrem pražské konference Holocaust Era Assets Conference (HEA), konané v roce 2009 za českého předsednictví Radě EU. Závěrečnou deklaraci podpořili zástupci 47 zúčastněných států.[8] Deklarace potvrdila závěry Washingtonské konference a současně se stala základním dokumentem vyjadřujícím vůli zúčastněných států na pokračování procesů započatých washingtonskou konferencí, mj. také založením Evropského institutu odkazu šoa (ESLI, zkratka odvozena z anglického o ekvivalentu názvu European Shoah Legacy Institute). Česká vláda následně založila obecně prospěšnou společnost se sídlem v Praze. ESLI působí jako dobrovolné fórum 47 států, jež podpořily Terezínskou deklaraci, a to na úrovni vládních i nevládních organizací zastupujících zájmy přeživších obětí holocaustu a nacistické perzekuce. Jedním z jeho hlavních úkolů je naplňování Terezínské deklarace v praxi.[9] Pokud jde o problematiku kulturní devastace v období holocaustu a 2. světové války, Pražská konference zdůraznila, že spravedlivých restitucí kulturního majetku nelze dosáhnout bez důkladného a systematického výzkumu provenience kulturních statků, a vyzdvihla klíčovou důležitost kontinuálního pátrání po původu obsahu uměleckých sbírek, archivů, knihoven, ale i původu předmětů pohybujících se napříč trhem.[10]

Výsledky průzkumu v České republice, včetně realizovaných restitucí na základě této deklarace, nejsou centrálně dostupné. Ministerstvo kultury ve spolupráci s Moravským zemským muzeem zřídilo a průběžně aktualizuje webové stránky,[11] kde jsou formou databáze zveřejňována díla pocházející více či méně pravděpodobně ze židovského majetku. Již z výčtu zúčastněných subjektů uvedených na stránkách vyplývá, že se k této iniciativě dosud nepřipojily všechny sbírkové instituce. Židovské muzeum zpřístupnilo své sbírky s ohledem na možné restituční žádosti na stránkách muzea.[12] Výsledky výzkumu provenience publikovalo také knižně,[13] podobně postupovalo také Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, které zveřejnilo výstupy prostřednictvím publikací CDMP, které se výzkumu sbírek UPM aktivně účastnilo.[14] Také Národní památkový ústav zveřejnil zatím menší část potencionálně restituovatelných předmětů, a to ve zmíněné databázi MK. V řadě institucí naráží požadavek aktivního vyhledání příslušného majetku na překážky ve sféře technické, personální i právní. Z výsledků výzkumu dále vyplynulo, že identifikace děl určitě či teoreticky pocházejících z konfiskací nacistů apod. nezakládá sama o sobě restituční nárok a takové případy vyžadují postup dle zákona. Pro úplnost je třeba dodat, že se ani v případě úspěšně restituovaných děl nenaplnila obava sbírkových institucí o zásadní ochuzení expozic a často byla taková díla dlouhodobě zapůjčena vstřícnými restituenty, a neopustila tak svá místa ve sbírkách, kde byla dosud prezentována. V roce 2011, po deseti letech od vzniku CDMP, byl vládním usnesením č. 683 (ze dne 14. září) změněn právní status centra na obecně prospěšnou společnost, která následně vznikla 6. února 2012 a je financována ze státního rozpočtu prostřednictvím svého zřizovatele Ministerstva kultury. Organizační přiblížení CDMP sbírkovým institucím, které zřizuje právě MK, sledovalo zřejmě urychlení a prohloubení procesů. Jednou z pokračujících činností CDMP je pořádání konferencí k tématu (vždy v odstupu dvou let).

V zahraničí působí v oblasti výzkumu provenience židovského majetku řada státních a nestátních institucí i soukromých subjektů, specializovaných právníků, archivářů atd. Situace pro výzkum provenience soustředěný na válečné období, a to nejen u židovského majetku, je v České republice mimořádně komplikovaná poválečným vývojem, který provázel státní převrat v roce 1948 a následující rozsáhlé konfiskace s obrovskými přesuny majetků nejen obětí holocaustu, ale i dalších vlastníků, emigrantů, šlechtických rodů, jakož i církví. Stopy k původním vlastníkům uměleckých děl byly často nenávratně ztraceny přesuny zčásti řízenými Národní kulturní komisí.[15] O různorodosti kauz svědčí i čerstvé příklady z poslední doby. Arcidiecézní muzeum Olomouc identifikovalo ve svém depozitáři středověkou sochu Madony pocházející z interiéru kostela v polské Nise, odkud byla odvezena zřejmě v obavě před bombardováním v březnu roku 1945. Socha byla po prezentaci na výstavě Gotické Madony na lvu - Splendor et Virtus Reginae Coeli v Arcidiecézním muzeu v Olomouci v roce 2013[16] - vrácena farnosti sv. Jakuba a sv. Anežky v Nise. Podobně v roce 2013 Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze vrátilo do Kunstgewerbemuseum v Berlíně barokní slonovinovou konvici, signovanou würzburským řezbářem Johannem Michaelem Maucherem (1642–1701), odcizenou z berlínských muzeí za 2. světové války, přestože dílo legálně zakoupilo do svých sbírek v 60. letech minulého století.[17] Snahu České republiky dostát závazkům dokládá také poslední příklad. V roce 2014 vydala Národní galerie potomkům židovského vlastníka dvě díla, z nichž obraz Útěk Lota a jeho rodiny ze Sodomy připisovaný do okruhu malíře Francesca Solimeny[18] byl z popudu NG ministerstvem kultury již dříve prohlášen za kulturní památku. Z důvodu skutečné nápravy křivd způsobených holocaustem byl v tomto případě status kulturní památky na základě soudního rozhodnutí zrušen, a oba obrazy tak mohou restituenti žijící v zahraničí vyvézt z ČR.

Náročný výzkum provenience ve státních sbírkách vyžaduje i poslední vlna církevních restitucí, kdy byla řada žádostí podána vlastně naslepo, bez znalosti konkrétního uložení požadovaných uměleckých děl. V tomto kontextu je proto pro umělecká díla ze státních sbírek, ale také na starožitnickém trhu v České republice, typická neznalost starší provenienční historie díla. Nově registrujeme stejné provenienční vakuum i v řadě aktuálních importů kvalitních památek do ČR ze zahraničí.

Odkazy

Vybrané internetové zdroje dalších informací

Reference

  1. Michael Jaffé: Provenance, in: Jane TURNER (ed): The Dictionary of Art, New York, 1996, sv. 25, s. 663-666, angl. rozlišuje provenience a širší termín provenance.
  2. Informace majitel čerpal ze znaleckých posudků NPÚ, které byly podkladem žaloby ČR požadující vydání nezákonně vyvezeného díla zpět do ČR. Přestože soudní jednání skončila neúspěšně pro českou stranu, anděl je jako dlouhodobá zápůjčka vystaven v expozici NG v Praze. K tomu viz např. Šárka Radostová, Platzerův anděl z Úterý zpět v Čechách zásluhou soukromého sběratele - aneb Bezprecedentní návrat ukradené památky, ZPP, roč. 73/2013, č. 5, s. 481.
  3. Viz např. http://provenanceresearch.org.
  4. http://www.state.gov/p/eur/rt/hlcst/122038.htm, dostupné online (vyhledáno 18.9.2014). Jednou z předcházejících iniciativ bylo založení centra výzkumu v Magdeburku, které funguje dosud: http://www.lostart.de/Webs/DE/Datenbank/Index.html.
  5. Expertní tým (HÁJKOVÁ, Michaela – KUKLÍK, Jan – MACHATKOVÁ, Raisa – SLAVÍČEK, Lubomír – VESELSKÁ, Magda – VLNAS, Vít). Umělecké předměty ze židovského majetku v českých zemích 1938–1945. Protiprávní zásahy do majetkových práv, jejich rozsah a nástin následných osudů tohoto majetku. Zpráva expertního týmu pro objasnění historických a hospodářských otázek arizace židovského majetku ustaveného v rámci Smíšené pracovní komise usnesením vlády České republiky ze dne 25. listopadu 1998 č. 773. Nepublikováno (Praha, 2000). 183 s. a přílohy. Ze zprávy vycházela ve své disertační práci Magda Veselská a na podkladě případových studií sledovala dále osudy zjištěných konfiskovaných uměleckých děl. viz: Magda Veselská, KAM SE PODĚLY VŠECHNY TY KRÁSNÉ VĚCI... Umělecké sbírky z majetku sběratelů se židovskými kořeny za 2. světové války: Příspěvek k zjištění jejich osudu a charakteristika redefinování jejich koncepce a obsahu v dotčeném období. Nepublikovaná rigorózní práce, FFMU 2013. http://www.cdmp.cz/index.php?lang=cs, dostupné online (vyhledáno 18.9.2014).
  6. http://www.cdmp.cz/index.php?lang=cs, dostupné online (vyhledáno 18.9.2014).
  7. Text Terezínské deklarace je dostupný zde: http://www.eu2009.cz/cz/news-and-documents/news/terezinska-deklarace-26320/.
  8. Seznam zúčastněných států je součástí textu deklarace. Viz předchozí pozn. č. 7.
  9. Na poli výzkumu působí i Institut Terezínské iniciativy http://www.terezinstudies.cz/institute/index.html provozující portál http://www.holocaust.cz.
  10. K tomu také v souvislosti s tzv. Gurlittovým případem Michaela Sidenberg, O věcech a lidech. In Orientace, Lidové noviny, 7.12. 2013, s. 21-22, M. Sidenberg dále děkuji za cenné konzultace k tématu uloupeného umění.
  11. www.restitution-art.cz.
  12. www.jewishmuseum.cz.
  13. VESELSKÁ, Magda. Archa paměti. Cesta pražského židovského muzea pohnutým 20. stoletím. 1. vyd. Praha: Academia / Židovské muzeum v Praze, 2013. 278 s. ISBN 978-80-200-2200-4 / 978-80-87366-21-9.
  14. KREJČOVÁ, Helena – VLČEK, Mario. Návraty paměti. Deponáty židovského majetku v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. 1. vyd. Praha: Tilia / Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 360 s. ISBN: 978-80-86904-24-5 , KREJČOVÁ, Helena – KREJČA, Otomar L. Jindřich Baudisch a konfiskace uměleckých děl v protektorátu. 1. vyd. Praha: Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky v nakl. Tilia, 2007. 199 s. ISBN: 978-80-7285-082-2 / 978-80-86904-23-8, KREJČOVÁ, Helena – VLČEK, Mario. Výkupné za život. Vývozy a vynucené dary uměleckých předmětů při emigraci židů z Čech a Moravy v letech 1938–1942 (na příkladu Uměleckoprůmyslového musea v Praze). 1. vyd. Praha: Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války / Tilia, 2009. 419 s. ISBN: 978-80-7285-111-9.
  15. K činnosti NKK viz Kristina UHLÍKOVÁ, Národní kulturní komise 1947–1951, Praha 2004.
  16. Ivo HLOBIL, Jana HRBÁČOVÁ (eds.): Gotické Madony na lvu. Splendor et Virtus Reginae Coeli. kat. č. 37, Trůnící Madona z Nisy, Olomouc 2014, s. 124-125, obr. 86, 87 na s. 124, 125.
  17. Petra MATĚJOVIČOVÁ, Šárka RADOSTOVÁ, Slonovinová soška Madony z Olešnice – Přírůstky středověkého památkového fondu. In: Průzkumy památek 1/2014, ročník 21, str. 111-118.
  18. Původní rejstř. číslo kulturní památky 103945.