Rezervace

Z Wiki projekty NPÚ
Přejít na: navigace, hledání

Terminologický slovník

Vypracovala: Dana NOVOTNÁ (2013—2014)

Z lat. (reservare, reservatio) – uchování, výhrada, vymezení; v češtině nověji: rezervace

Chráněné území, jehož určující hodnotou není jen soubor památek, ale i soubory hodnot hmotné a nehmotné povahy, které dohromady tvoří homogenní celek. V tomto území jsou určité druhy činnosti omezeny či zakázány; rozsah území a podmínky určují příslušné podzákonné předpisy.

Obsah

Historie

Nejstarší použití termínu reservace (nověji rezervace) u nás v 19. stol. převzato z angličtiny – indiánské reservace ve smyslu „území vykázané k užívání rozličným kmenům“ (Ottův slovník naučný, 1888-1909). Koncem 19. stol. termín reservace použit pro přírodní chráněná území, např. Žofínský prales zal. 28. 8. 1838. Reservace přírodní je definována jako „větší či menší území vynikající přírodními krásami nebo prehistorickými a historickými památkami, které bylo vyňato z hospodářského užívání a je v majetku národa, tj. veřejnosti“; existovala i reservace prehistorická –„chránící zbytky starých kultur“ (Masarykův slovník naučný 1932). Mezi lety 1933–1938 byl termín reservace přírodní použit v oficiálním názvu vyhlašovaných chráněných území. První použití termínu reservace v ochraně kulturních památek souvisí s výkonem zákona č. 86/1946 Sb., o stavební obnově. § 13, odst. 1 zákona definuje zásady v obnovovaných územích takto: „Stavby buďtež prováděny podle novodobých zásad stavitelství a jen způsobem trvalým (nikoli nouzovým). Budiž dbáno toho, aby stavby ani po stránce architektonické ani svými rozměry a tvarem neporušovaly ráz nebo ucelený a ladný vzhled místa neb krajiny anebo okolí historických nebo uměleckých památek a aby části historické a umělecké ceny, jež snad zůstaly zcela nebo zčásti zachovány, byly za součinnosti památkového úřadu obnoveny a vhodně včleněny do nové stavby.“

Územím, která byla pro své kulturní hodnoty vyhražena obnově prováděné státní památkovou správou, se začalo mezi lety 1948−1950 říkat reservace. Termín reservace se používal volně, pro město, které bylo zařazeno do hospodářského pětiletého, resp. ročního plánu obnovy, a to jen po dobu této obnovy („letos státní plán počítá se 17 reservacemi, v dalším roce s 21 reservacemi“). Teprve v roce 1958 byla reservace definována zákonem č. 22/1958, o kulturních památkách, ovšem ještě Malá čs. encyklopedie z roku 1987 uvádí termín reservace jen ve spojitosti s utlačováním obyvatelstva a s ochranou přírody, a to a) v mezinárodním pojetí jako „území, v němž jsou určité druhy lidské činnosti zakázány nebo omezeny, protože jsou v rozporu s účelem, pro nějž byla reservace legislativními prostředky vyčleněna“ a rozděluje je na přísné a řízené; b) v čs.pojetí jsou reservace chápány jako jedna z kategorií chráněných území „státní přírodní reservace“. Syrového Architektura – naučný slovník z roku 1961 vysvětluje pojem reservace obecně a komplexně jako „chráněná oblast, např. krajinný útvar s charakteristickou a vědecky cennou půdní podloží, porostem a živočišstvem, dále oblast jednoho nebo více sídlišť v krajině, stará, umělecky cenná města a vesnice charakteristického půdorysu a architektury, vesměs oblasti, v nichž veřejný zájem památkový, zvláště vědecký a estetický, převládá nad hodnotou obecně užitkovou“.

Rezervace v památkové péči

V zákoně č. 22/1958, § 4, je památková reservace definována jako chráněné území: „tvoří-li skupina nemovitých památek se svým prostředím celek, může ministr školství a kultury v dohodě s ... prohlásit tento celek za památkovou reservaci a stanovit podmínky, jimiž se má v ní řídit stavební činnost.“

Památková reservace tedy byla definována z hlediska památkových hodnot jako homogenní území, které celek tvoří a jako celek je chráněno (zákon považoval za památku všechno, co má zákonem definované hodnoty, mohlo to být i území či sídlo – viz §2, „pojem památky“), pojem památková reservace zahrnoval kromě ochrany jako nedílnou součást i podmínky pro stavební činnost, čímž plynule navazoval na zásady poválečné stavební obnovy.

V metodice jednotných názvů kulturních památek zpracovaných na SÚPPOP týmem vedeným dr. Jaroslavem Wagnerem roku 1982 byla památková reservace definována jako území, jehož charakter a prostředí určují soubory kulturních památek a staveb ostatních na historicky vymezené ploše. V té době se připravoval nový zákon a text byl po jistých změnách použit.

V zákoně 20/1987 byla definována památková rezervace v § 5 takto: „území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě archeologických nálezů, může vláda České republiky nařízením prohlásit jako celek za památkovou rezervaci a stanovit podmínky pro zabezpečení její ochrany. Tyto podmínky se mohou v potřebném rozsahu vztahovat i na nemovitosti na území památkové rezervace, které nejsou kulturními památkami.“

Definice je obdobná předchozí, předmětem ochrany je opět celé území a podmínky pro stavební činnost zůstaly nedílnou součástí vyhlášky. Odkaz na prostředí tvořící celek s památkami (§ 2 zák. č. 22/1958) je nahrazen, formulačně značně nešikovně, druhou větou definice.

Památkové rezervace se dle druhu převládajících památek, povahy a právního statutu území začaly v praxi dělit na městské památkové rezervace, vesnické památkové rezervace, archeologické památkové rezervace a památkové rezervace bez přívlastku.

Příkladem městské památkové rezervace může být historické jádro města Mikulova (vyhl. 1982), vesnické památkové rezervace Křižánky na Českomoravské vysočině (vyhl. 1995), archeologické památkové rezervace Slavníkovská Libice nad Cidlinou (vyhl. 1961) a památkovou rezervací bez přívlastku obec Kuks s hospitálem a Betlémem (vyhl. 1971).

Hodnota rezervace se popisovala ve vyhlášce a zakreslovala do rezervačních map, které tvoří součást vyhlášky (podzákonného předpisu); zatímco vyhlášky rezervací vyhlášených podle příslušného zákona (v první vlně zák. č. 22/58 Sb.) jsou si podobné jen s drobnými odchylkami, mapy již definují a popisují odlišnosti jednotlivých sídel, přičemž se do nich promítají kromě objektivních zásad i subjektivní principy v závislosti na tom, kdo mapu zpracovával a jak podrobnou analýzu hodnot provedl; mají i vlastní legendy. V textech vyhlášek je ochrana konkretizována na ochranu historického půdorysu a jemu odpovídající prostorové a hmotové skladbě, městských interiérů včetně povrchu komunikací, podzemních prostor, hlavních městských dominant v dálkových i blízkých pohledech a veřejnou zeleň.

Jednou z nejpodrobnějších analytických rezervačních map je mapa Jičína zpracovaná dr. Jaroslavem Wagnerem v roce 1967.

Nemovitosti se v rezervaci dělí na kategorie:

  • kulturní památky tvořící podstatu rezervace
  • ostatní kulturní památky
  • objekty zvýšeného kulturního zájmu
  • chráněné uliční a stavební obvody
  • plochy zvýšené ochrany
  • ostatní objety a plochy památkového zájmu

Většina ostatních rezervačních map rozeznává kategorie:

  • vybrané nemovité kulturní památky
  • nemovité kulturní památky
  • objekty památkového zájmu
  • významné městské interiéry určující charakter rezervace
  • městské interiéry doplňující charakter rezervace
  • ostatní objekty v rezervaci
  • plochy zvýšené ochrany
  • ostatní chráněné plochy (např. mapa MPR Úštěk z r. 1976)

nebo jen:

  • zvlášť vybrané kulturní památky
  • kulturní památky
  • plochy zvýšené ochrany
  • ostatní chráněné plochy (např. mapa MPR Domažlice)

případně:

  • památky tvořící podstatu památkové rezervace
  • ostatní chráněné památky a plochy
  • objekty a plochy památkového zájmu (např. mapa MPR České Budějovice, autor. dr. H. Hanšová)

Odkazy a zdroje

Literatura

  • Hlobil, Ivo: Teorie městských památkových rezervací, Uměnovědná studia VI, ÚTDU ČSAV Praha, 1985.
  • Vošahlík, Aleš: Památkové hodnoty historických měst a teorie jejich ochrany, SÚPPOP Praha 1988.