Litomyšl (SY), zámek

Z Wiki projekty NPÚ
Přejít na: navigace, hledání

Památky > okres Svitavy > Litomyšl | Národní kulturní památky

(Pracovní verze stránky)

Litomyšl (SY), zámek. Foto NPÚ/MIS, Jiří Syrový, zdroj https://iispp.npu.cz/mis/documentDetail.htm?id=357728

Zámek Litomyšl je vrcholně renesanční architekturou, řadící se do skupiny českých a moravských arkádových zámků. Představuje pozoruhodný článek naší architektury, bezprostředně navazující na italské příklady, které dynamizuje a monumentalizuje. Předností litomyšlského zámku je dochovanost originálního souboru siluetově složitých renesančních štítů, jež završují všechna vnější zámecká průčelí a jedinečně obohacují celkový architektonický výraz zámku.

Obsah

Evidence kulturních památek

NKP http://monumnet.npu.cz/chruzemi/list.php?IdCis=DS%2C9

ÚSKP http://monumnet.npu.cz/pamfond/list.php?IdReg=147510

Památkový katalog (20170203)

Uměleckohistorické a památkové hodnocení národní kulturní památky

Národní kulturní památka Zámek v Litomyšli (Litomyšl – Záhradí, Pardubický kraj). Uměleckohistorické a památkové hodnocení

Zpracovala: Ludmila Koběrská, 2006

Pernštejnský zámek v Litomyšli, postavený v letech 1568 – 1581 osvědčenými staviteli pražského dvorského okruhu, Giovannim Battistou a Ulrichem Aostallim de Sala, je čelním representantem architektonického souboru moravských i českých arkádových zámků, který má kořeny v italské renesanci, ale je koncipován samostatně s velkou tvůrčí originalitou. Tento pozoruhodný typologický článek vyspělé české renesance na starší italské příklady nejen bezprostředně navazuje, ale současně je architektonicky monumentalizuje, dynamizuje a výrazně výtvarně obohacuje.

Litomyšlský zámek poskytuje plnou, svrchovaně působivou představu, jak tato jedinečná architektonická díla v zemi moravské a české vypadala ve své původní, plně rozvinuté architektonické podobě. Určující hodnotou litomyšlské zámecké stavby je vzácně dochovaná historická autenticita, na vnějšku takřka intaktně renesanční, ve vnitřních prostorech (vedle přežívajících gotických reliktů), renesanční, barokní a klasicistní, ale v rámci nezměněné původní renesanční dispozice. Její předností až jedinečností, ve srovnání s ostatními typologicky blízkými projevy své doby, je zejména mimořádná tvarová čistota a výtvarná vyrovnanost dochovaného renesančního vzhledu vnějších průčelí s bohatě pročleněnými štíty a originálními detaily, k níž přistupuje vznešená monumentalita a výtvarná elegance plně vyvinutého, trojstranného arkádového nádvoří. Právě mimořádná výtvarně architektonická úroveň celého objektu ve spojení s autenticitou a vysokou tvůrčí originalitou celku i detailů, podmiňuje jeho přednostní postavení v kontextu architektury středoevropské, resp. evropské.

Pouze v Litomyšli se šťastnou shodou okolností, a patrně i díky vysoké kulturní úrovni pozdějších majitelů i architektů, v úplnosti dochoval zcela unikátní soubor malebných, siluetově složitých, renesančních etážových štítů, jež završují všechna vnější zámecká průčelí a zcela mimořádně se uplatňují v městském panoramatu jako jeho určující článek. Tento charakteristický typologický prvek renesanční architektury českého státu má sice vzdálené kořeny italské, ale teprve v prostředí střední Evropy zobecnil a získal novou dynamiku a nekonečnou tvarovou variabilitu. Obdobný vývoj lze sledovat i v případě dalšího skvělého fenoménu našich renesančních zámků, spočívajícím v monumentálním rozvinutí motivu arkádových nádvoří do tří podlaží, což je v samotném italském prostředí řešení obecně velmi vzácné a ojedinělé (Banco Mediceo v Miláně, Cortile di S. Damaso ve Vatikáně ). Právě toto spojení italských arkádových loggií s českými štíty a sgrafity vytváří specifický a neopakovatelný půvab moravských a českých šlechtických rezidencí, jejichž vrcholnou, přímo representativní ukázku nám poskytuje právě Litomyšl.

V uvedeném směru je litomyšlský zámek nejlépe celistvě zachovaným ušlechtilým projevem této umělecké vzájemnosti, representantem skupiny, jež by měla být zhodnocena v každém souborném díle o renesanční architektuře a zvláště pak o italském umění a jeho dalších cestách po Evropě severně od Alp: zhodnocuje, dokončuje a dále rozvádí náměty v Itálii vytvořené, vyniká sám o sobě a současně představuje monumentální stěžejní článek celoevropského vývoje určitého typu renesančních paláců a zámků.

Zevně působí zámek v dominantní poloze s pročleněnými fasádami velmi výrazným dojmem, posíleným otevřenou arkádovou galerií ve druhém poschodí vstupního jižního křídla. Zachovala se zde kamenicky vysoce náročná původní renesanční ostění oken a vstupního portálu v kombinaci s mimořádně bohatými, geometrickými, ornamentálními i figurálními sgrafity, ovládajícími celou plochu zámeckých fasád, včetně povrchu charakteristických atikových štítů a svérázných komínových těles.

Výtvarné těžiště jedinečné renesanční sgrafitové výzdoby je soustředěno na pohledově akcentovanou, kompaktní severní fasádu trojstranného arkádového nádvoří, na níž jsou uplatněna monumentální figurální sgrafita ve velkolepé dějové kompozici s výjevy z antické historie a mytologie (dobytí Říma císařem Konstantinem – bitva u Milvijského mostu, únos Heleny Trojské, loučení Hektorovo), dále výjevy ze starozákonního příběhu o Samsonovi, lovecké scény se štvanicemi apod., provedené vesměs dle dobových (zejména italských a vlámských) grafických předloh. Značná kvalita zobrazených výjevů dokládá, že vedle kamenického a zednického řemesla zaujalo v Litomyšli stejně důstojné postavení i malířství.

Úměrně dokonalému exteriéru jsou dochovány i zámecké interiéry všech tří podlaží. Renesanční, s výjimkou přežívajících gotických reliktů v severovýchodní části objektu (vystupujících částečně do prvního, ojediněle až do 2. poschodí), je veškerá zámecká dispozice s převahou původních hřebínkových kleneb v přízemí, systém arkádových ochozů i schodišťových komunikací a monumentální prostor zámecké kaple sv. Michaela s pozoruhodným vstupním portálem z arkádové chodby 1. patra. V estetické struktuře zámeckých interiérů severozápadní části 1. patra se významně uplatnila velkorysá úprava vrcholně barokní, jejímž stěžejním dochovaným projevem je vynikající výtvarná atmosféra bitevního sálu i sousední velké jídelny, s bohatou nástropní štukaturou a nástěnnými obrazovými doplňky. Autorem této úpravy, převážně realizované ve 20. letech 18. století, byl významný český barokní architekt, František Maxmilián Kaňka.

Stávající dochovaný, luxusně representativní výraz většiny ostatních esteticky exponovaných interiérů, je dílem následné zámecké obnovy raně klasicistní, jejímž projektantem byl Jan Jiří Halbich. Vrcholným projevem této úpravy je dodnes v úplnosti dochované, evropsky jedinečné, zámecké divadlo (1796 – 1797) se zcela unikátním souborem původních divadelních dekorací od předního jevištního malíře habsburské monarchie, Františka Ignáce Platzera (syna proslulého pražského sochaře). Na úpravě divadla se podíleli truhlář Václav Bonaventura, sochař a řezbář Jiří Bartoš, štafíř Jan Birno a valdštejnský malíř Dominik Dvořák – autor klasicistní malířské výzdoby řady zámeckých interiérů.


Litomyšlský zámek tvoří součást rozmanitého a složitého architektonického souboru s řadou pozoruhodných architektur, jež jsou v řadě případů vysoce hodnotné a představují vynikající urbanistický i architektonický rámec vlastní zámecké stavby. Celek je názorným dokladem života vysoké šlechty v 16. – 19. století.

Specifickým kompozičním prvkem feudálního sídla je architektonicky formovaný prostor prvního nádvoří, ovládaný od severu jedinečnou architekturou hlavní zámecké budovy, od jihu pak vývojově i architektonicky pozoruhodným objektem zámeckého pivovaru (1581 – 1630), s působivým, vrcholně barokním průčelím od Františka Maxmiliána Kaňky (1730), tvořícím vynikající pendent hlavnímu průčelí vlastního zámku. Bezprostřední návaznost základní renesanční výstavby tohoto objektu na pernštejnský zámek spolehlivě dokládají dochované, shodně koncipované architektonické detaily obou průčelí, fragmenty sgrafitové rustiky i zjištěná torza renesančních etážových štítů s figurální sgrafitovou výmalbou. Součástí původního uspořádání jižní strany předzámčí je v jádru rovněž již renesanční budova jízdárny s honosným, serliovsky laděným portálem z doby před rokem 1630. Východní straně předpolí dominuje ušlechtilý, vrcholně barokní objekt zámeckých koníren od Františka Maxmiliána Kaňky (1725), s průčelím korunovaným sochou koněvoda od Matyáše Bernarda Brauna. Součástí někdejšího provozu velké konírny je architektonizované brodiště s bazénem a klasicizující kašnou, osazenou v roce 1857. S konírnou sousedí budova kočárovny, postavená nepochybně již v období klasicismu, někdy po roce 1775.

Kompozičně velmi podstatnou složkou západního předpolí zámku je rovinná plocha tzv. francouzské zahrady, která byla nasypána patrně již za Pernštejnů (v místech středověkého opevnění hradu), upravována v průběhu 18. století a náznakově obnovena v 60. letech 20. století. Její nedílnou doprovodnou součástí je působivá drobná architektura klasicistního saletu s nástěnnými malbami egyptské krajiny, postavená v 90. letech 18. století na substrukcích pozdně gotické hradní bašty. Současně s výstavbou saletu byla snížená koruna ohradní zdi zahrady esteticky zhodnocena souborem klasicistních, resp. empírových váz a šesti soch antických božstev. Dvě z těchto figur (Mars a Minerva) jsou patrně dílem místního sochaře Jiřího Bartoše (po 1790), který se současně podílel na klasicistní výzdobě zámeckého divadla. Jako další autor bývá uváděn Václav Hendrych. Původ čtyř starších „braunovsky“ pojatých plastik (Apolona, Cerery, Diany a snad i Plutona), lze s velkou pravděpodobností zařadit do okruhu prací východočeské sochařské rodiny Pacáků, jejíž významný člen, Jiří Pacák, měl dle dochovaných historických zpráv, dodat roku 1732 čtyři kamenné sochy pro výzdobu jižního zámeckého předpolí. Bylo by možno předpokládat, že tyto sochy nezanikly a byly druhotně osazeny na ohradní zeď francouzské zahrady.

Prostředí zámeckého areálu příznivě dotváří anglický park se zbytky původního vybavení (pomník s ležícím lvem na paměť Františka z Valdštejna r. 1808, kaskády, grotta), založený před koncem 18. století. K jeho příslušenství náleží i bývalý panský dům čp. 94 s ušlechtilou klasicistní úpravou východního průčelí, související s původní funkcí budovy jako zahradního letohrádku.

Dochovaný soubor litomyšlského předzámčí je vynikajícím článkem urbanistického ztvárnění zámeckého prostředí a má velkou důležitost nejen v rámci celého širšího zámeckého okrsku, ale i celého vynikajícího historického města Litomyšle. Současně je velmi důležitým svědectvím historických proměn tohoto prostředí, jež dokumentuje působivě více významných období lidské historie.

Bezprostřední okolí zámecké budovy, zejména její jižní předpolí, má eminentní význam z hlediska historicko-archeologického, pozoruhodnými románskými a gotickými fragmenty klášterní baziliky, později biskupské katedrály Panny Marie, které byly odhaleny pod nádvořím a částí přilehlé zámecké zahrady. Dokladem prastaré sídelní tradice areálu litomyšlského zámku jsou valy opevněného slavníkovského hradiště z 10. století, náznakově dochované v anglickém parku severně od nynější zámecké budovy.

Litomyšl zaujímá významné postavení i v rámci kulturního vývoje Českého státu. Jedním z litomyšlských biskupů byl raný humanista evropské proslulosti, Jan ze Středy, vynikající osobnost na dvoře Karla IV. a iniciátor výtvarných děl evropského významu. V roce 1567 nabyli panství Pernštejnové, jeden z nejvýznamnějších panských rodů Českého státu. V zámeckém pivovaře se narodil v roce 1824 génius české hudby, Bedřich Smetana, jehož skladby jsou uváděny i v současné době v koncertních sálech kulturních zemí celého světa.

Z výše uvedených hledisek představuje areál litomyšlského zámku unikátní mistrovské dílo v rámci evropské renesanční architektury, které bylo pro své univerzální, výjimečné hodnoty a jedinečnost ve srovnání s obdobnými architektonickými projevy své doby, zapsáno v roce 1999 na Seznam památek světového dědictví UNESCO.

Použité podklady

  • Zámek Litomyšl – Líbal D., Vošahlík A., Jerie P. a kol, návrh k zařazení do Seznamu světového kulturního dědictví, Česká republika 1998.
  • Stehlík F. – Zámek Litomyšl, kompoziční studie, Praha 1957.
  • Šamánková E. – Architektura české renesance, Praha 1961.
  • Krčálová J. – Renesanční architektura v Čechách a na Moravě, in: Dějiny českého výtvarného umění, Sv. 2. Díl 1., Praha 1989.
  • Poche E. a kol. – Umělecké památky Čech 2, Praha 1978.

Odkazy

Ohlasy v médiích