Kozí Hrádek (TA)

Z Wiki projekty NPÚ
Přejít na: navigace, hledání

Památky > okres Tábor > Sezimovo Ústí | Národní kulturní památky

(Pracovní verze stránky)

Evidence kulturních památek

NKP http://monumnet.npu.cz/chruzemi/list.php?IdCis=NP%2C66

ÚSKP http://monumnet.npu.cz/pamfond/list.php?IdReg=150097

Uměleckohistorické a památkové hodnocení národní kulturní památky

Kozí Hrádek, Sezimovo Ústí (TA), foto NPÚ/MIS, Zdeňka Prokešová, zdroj https://iispp.npu.cz/mis/documentDetail.htm?id=99578

Kozí Hrádek u Tábora (Sezimovo Ústí, Jihočeský kraj). Památkové hodnocení.

Vypracovala: Ludmila Koběrská, 2010

Kozí Hrádek, jehož zříceniny se nacházejí na nevysokém ostrohu nad levým břehem Kozského potoka nedaleko Sezimova Ústí, je charakteristickou ukázkou české vrcholně gotické hradní produkce rozvinutějšího donjonového typu, jehož volně stojící obytnou věž v dominantním postavení doplňují další (vesměs provozní a hospodářské) stavby, vevázané do obvodové fortifikace. Do povědomí široké veřejnosti vstoupil hrádek především díky své bohaté kulturně-historické tradici, svázané s osobností kazatele a univerzitního mistra Jana Husa, který zde pod hrozbou pražského interdiktu opakovaně trávil své dobrovolné vyhnanství.

Ačkoliv původ „hradu Kozího“ je sporadicky doložen písemnými prameny až v poslední třetině 14. století (k roku 1377 je A. Sedláčkem uváděn jako majetek Vlčka z Kozího, pak Jana z Hardeka a od 1391 Jindřicha z Hradce), jeho podoba i archeologické nálezy naznačují, že mohl být postaven ještě za vlády Jana Lucemburského před polovinou 14. století. Roku 1406 se „seděním na Kozím“ připomíná Vilém z Ujezda, jehož synové Ctibor a Jan zde dvakrát (od října 1412 do konce roku a opětovně od velikonoc 1413 do dubna 1414) poskytovali výše zmíněné útočiště mistru Janu Husovi. Pod patronací svých šlechtických příznivců se Hus na Kozím hrádku věnoval nejen své proslulé kazatelské činnosti, která „mezi ploty pod hradem“ a „pod lipú u hradu“ přiváděla zástupy lidí z širokého okolí, ale vytvořil zde i několik svých významných literárních děl – jako např. latinský spis „De Ecclesia“, česky psanou „Postilu“, traktát „O svatokupectví“ apod.

O následujících osudech hradu za husitských válek se nedochovaly žádné zprávy. Jeho zánik bývá nejčastěji kladen do roku 1438, do souvislosti s jihočeským tažením Zikmundova dědice Albrechta II. Rakouského, jehož vojska během půlročního neúspěšného obléhání Tábora zdevastovala široké okolí. Každopádně v kupní smlouvě města Tábora z roku 1446 hrádek nefiguruje a o sto let později, roku 1542, se při vkladu táborského majetku do obnovených desek zemských již výslovně připomíná jako „pustý“. V roce 1560 se „městiště někdy hradu Kozího s příkopem pustým s porostlinami a pustým dvořištěm“ dočasně ujal syn táborského radního, humanistický vzdělanec a básník Pavel Lucín, patrně již o rok později se postoupení práva „k hradu pustému, řečenému Kozí hrad s dvorem poplužním pustým“ domohlo zpět město Tábor.

Za táborské držby sloužily trosky postupně rozebíraného hradu až do pokročilého 19. století jako zdroj stavebního materiálu, druhotně využívaného zejména při výstavbě blízkého Červeného dvora a okolních hospodářských zařízení. Zřícenina, ponechaná svému osudu, postupně zarůstala vegetací a splývala s okolním terénem, takže při zdejší návštěvě F. A. Hebera roku 1847 naznačovala situaci někdejšího hrádku jen strmá vyvýšenina neurčitého tvaru s náznaky obvodového valu.

Zájem veřejnosti o téměř zaniklý středověký hrad podnítil v 80. letech 19. století tehdejší profesor táborského gymnázia August Sedláček, který poznatky o jeho historii, (včetně situačního plánku), publikoval roku 1885 ve IV. svazku svého díla (Hrady, zámky a tvrze království českého). Současně, ještě v témže roce inicioval následné odkrytí torza velké věže. Další méně úspěšné amatérské výkopy a terénní úpravy prováděl na hrádku po roce 1893 táborský akademický spolek Štítný z finančních prostředků určených původně na vybudování zdejšího Husova památníku. Hlavní zásluha na ozřejmění podoby dočasného sídla mistra Jana Husa náleží beze sporu nadšenému amatérskému archeologovi, řídícímu učiteli ze Sezimova Ústí, Josefu Švehlovi, který se prací na hradě ujal roku 1899. Díky jeho dlouholetému úsilí, provázenému vleklými finančními obtížemi, byly do roka 1907 stavební relikty v areálu hrádku archeologicky odkryty a následně, v letech 1911 – 1914, v rámci tehdejších možností ošetřeny, zabezpečeny a zpřístupněny veřejnosti.


Gotický hrádek, dochovaný dnes pouze ve zbytcích poměrně razantně rekonstruovaného základového zdiva, měl dle publikovaných obecných poznatků dvoudílnou dispozici (s nepravidelně oválným jádrem a jazykovitým východním předhradím), sledující tvar eliptického, na východním konci výrazně zúženého ostrohu. Celý hrad obklopoval hluboký, na vstupní straně bezmála až 20 metrů široký příkop, před nímž byl navršen val, zpevněný palisádou. V jeho jihovýchodním předním ukončení, zesíleném podezdívkou, se pravděpodobně nacházel srub, určený k umístění palných zbraní.

Důležitý obranný a komunikační prvek hradu tvořilo hloubkově obdélné, věžovité branské stavení v nejužší východní části ostrohu, k němuž vedl dlouhý, v poslední části zdvihací most o šířce cca 3,5 m, po jehož dřevěných nosnících byly údajně nalezeny stopy na dně příkopu. Průjezd vstupní brány ústil v nádvoří východního dílu hradu (předhradí), zastavěném po jižní straně částečně již ve svahu založenými hospodářskými budovami, funkčně interpretovanými jako kuchyň a strážnice (obydlí hradní posádky).

Kuchyň v sousedství brány o rozměrech cca 5,5 m, měla dle dochovaných reliktů zhruba čtvercový půdorys, navazující objekt strážnice, o dvojnásobné délce, byl obdélný, dvoudílný, směrem do nádvoří rozšířený ještě dlážděným přístřeškem. Na protilehlé straně v ohybu severní obvodové hradby se nacházela 18,5 m hluboká, ve skále vysekaná studna s okrouhlým kamenným ústím. V jejím těsném sousedství vedl ze severozápadního koutu nádvoří klenutý sestup do částečně zastavěného parkánu, který obíhal spolu s vnější obvodovou hradbou širokým obloukem ze tří stran vlastní hradní jádro. Z nejširší západní strany parkánu ústila do příkopu drobná výpadní branka, zazděná patrně v souvislosti s vybudováním dosud náznakově dochovaných příčných zídek palebných postavení.

Jádro hradu, přístupné z předhradí kulisovitou branou prolomenou v čelní hradbě v sousedství zmíněného sestupu do parkánu, tvořila dominanta volně stojící hranolové obytné věže obklopená hradbou, do níž bylo na západní straně vevázáno obdélné stavení. Torzo věže o půdorysných rozměrech cca 12,8 x 10 m, postavené z lomového kamene s kvádry vyzděným nárožím, se dochovalo pouze v rozsahu neúplného přízemí, zděná část stavby mohla však být, vzhledem k síle zdiva přesahující dva metry, původně až dvoupatrová. Zdivo přízemí je až na drobný výklenek na vnitřním líci východní stěny bez otvorů, stávající průraz jižního vstupu je až druhotný ze sklonku 19. století. Původní vstup do věže byl snad veden (podle hmotové rekonstrukce hradu publikované D. Menclovou) z úrovně prvního patra západního průčelí po padacím můstku přístupném z ochozu hradby, oddělující předhradí od vlastního hradu. Zbytky ostění vstupního portálu i konzoly se žlábky pro točnice můstku, měly být údajně nalezeny při starších výkopech u paty věže, stejně jako později ztracené fragmenty okenních ostění. Na jižní straně 1. patra věže je předpokládáno možné kryté přemostění k prevetu vysunutému na korunu hradebního ochozu.

Obdélná dvouprostorová budova, vestavěná do vnitřního parkánu po jižní straně věže, měla podle dosavadních indicií sloužit jako hradní sýpka.

Použité podklady

  • Durdík T. – Encyklopedie českých hradů, 1995.
  • Durdík T. – Bolina P. – Středověké hrady v Čechách a na Moravě, 2001.
  • Durdík T. – Sušický V. – Zříceniny hradů, zámků a tvrzí v jižních Čechách, 2002.
  • Menclová D. – České hrady II, 1972.
  • Sedláček A. – Hrady, zámky a tvrze království českého IV - Táborsko, 1884.
  • Poche E. a kol. – Umělecké památky Čech 2, 1978.